Druhá šance... - VI - Pravda (část druhá)

Vím, že kapitola je tu po dlouhé době, ale přesto doufám, že se vám bude líbit.



Už nadále nemohl setrvat v jejích vzpomínkách přesycených bolestí, zoufalstvím a prázdnotou. Zrušil kouzlo a mohl se podívat na přítomnou Hermionu. Zestárlou, zlomenou a cizí.
Bylo snad na něm, aby prolomil ticho? Nebo měl počkat, až to udělá ona. Jenže její obličej byl nadále zády k němu.
„Jak…“ začal Snape, ale přerušila ho.
„Jak jsem přežila?“ řekla a otočila se na něj.
„Jak víte, tak nejenom nás někdo zradil. Chvíli po tom co… Po tom všem se rozpoutal obrovský chaos. Zaútočili bystrozorové…“
Na chvíli se odmlčela a když znovu promluvila, bylo to trochu z cesty. On už ovšem nic vědět nepotřeboval, dokázal si dát celou pravdu dohromady.
„Stačila by chvíle… Kdybych jen chvíli počkala…“ zašeptala a on si všiml že pláče.
I přes to, že si zakázala slzy pro svého syna, nemohla se udržet. Cítila se za to ještě víc provinile. S každou další slzou se propadala do hlubší propasti, z které bylo už nemožné se dostat. Její život skončil a ona si to teď utvrdila.
Moc dobře si všiml výčitek v jejích tváři. Znovu se k ní naklonil.
„Nikdy bych nevěřil, že budete tak hloupá a budete se utápět ve výčitkách!“ řekl přísně, jako v dobách, kdy učil v Bradavicích.
Podívala se na něj, jakoby jí uhodil.
„Tohle je hloupé. Obviňovat se z něčeho, nad čím jste neměla moc…“
Stále se na něj dívala a došlo jí to. On se ji snaží svým zvláštní způsobem utěšit.
Opatrně mu položila třesoucí se ruku na tvář. Cítil jak se chvěje a ona pocítila, jak s sebou trochu cukl.
„Měl byste už jít…“ zašeptala a dívala se na něj z tak intimní blízkosti. Potom všem, co mu dnes řekla se její pohled na něj změnil. Věděl celou pravdu a přesto měl tendenci utěšovat. A ona ho přesto posílá pryč…

Chvíli jen tak mlčky seděl a dokonce to vypadalo, že hledá ta správná slova. Podíval se na ni, ale ona už ho nevnímala. Jakoby snad ani nebyl v místnosti…
Ale nebyla to pravda. I když se na něj nedívala naslouchala každému jeho nádechu a čekala, kdy se ozvou kroky a on odejde. Bude to napořád? Uvidí ho ještě někdy…? Má vůbec ještě důvod sem chodit…? Zatímco ji tohle napadlo, on už sahal po klice. Vyděsila se. Prudce se otočila a vstala, až židle na které seděla spadla na zem. Snape se otočil za tím rámusem.
Prudce dýchala a vypadala vyplašeně.
„Já… Díky…“ zašeptala.
„Loučíte se semnou?“
„Jen nepředpokládám, že se ještě někdy uvidíme…“
Pustil kliku a přistoupil až k ní. Ruce pevně zaťal v pěst, protože jinak by nejspíš nevydržel stát v tak těsné blízkosti a nedotknout se jí.
„Stále mi nevěříte…“
„Nedokážu věřit ani sama sobě…“ zašeptala. Byli si tak blízko, že mluvit hlasitě nemělo žádný význam. Slyšeli se dokonale. Tentokrát to byl on, kdo se dotkl její tváře.
Cítil, jak jí v kůži pulzuje život, jak se dere z jejích očí a všemožně se snaží vymanit z té mrtvé duše a spícího těla. Najednou si nepřišel tak zvrácený, když po ní touží. Když zneužívá její zranitelnosti a osamělosti. Protože ona byla silná a i po tom všem z ní nevyprchala jiskra, která ho poslední dny dohání k šílenství. Stejně jako okolnosti a informace. Informace, které se teď dozvěděl a okolnosti, které ho jednou donutí projít těmi dveřmi a opustit ji. Nedbal na to, protože teď měl možnost dotýkat se její tváře. Zajel jí rukou do vlasů a lehce si ji přitiskl blíž.
„Nedělejte to…“ zašeptala vystrašeně. Trochu ho to zarazilo, takže povolil sevření a dal jí šanci odejít, ale neudělala to. Ani se nepohnula, pořád se mu upřeně dívala do očí pohledem přeplněným strachem. Neustoupila… Neustoupí ani on.
Svými rty se dotkl těch jejích a druhou, zatím volnou, rukou ji objal v pase.
Po chvíli zaregistroval lehkou, ale opatrnou iniciativu i z její strany. I ta ovšem nakonec zmizela a on cítil, jak na místě ztuhla. Odtáhl se. Měla zavřené oči a lehce sklonila hlavu, takže jí vlasy spadly do obličeje a on měl šanci spatřit jen minimum z jejího výrazu, který by mu snad mohl napovědět.
„Měl byste opravdu odejít. Myslím to vážně…“ zašeptala. Hlas se jí třásl.
Zněla tak chladně a mrazivě. Nevylekalo ho to, ani zdaleka, ale překvapilo. Otočil se na podpatku a konečně za sebou zavřel dveře.
Opatrně zvedla ruku před svůj obličej. Ještě před minutou by nahmatala Snapeův obličej. Ještě před chvíli měla možnost cítit jeho blízkost těsně vedle té své, jen před okamžikem ochutnala rty.A teď je všechno pryč. Je sama…
Musela ho vyhnat. Čím více se jí jeho polibek zarýval do těla, tím víc stoupala vina provinění. Nemohla to nechat zajít tak daleko, že by to všechno svedla na něj. To nebyla pravda. Za všechno mohla ona. To ona už nemá právo na… Na tohle. Nemá právo snažit se opět něco cítit.
„Nemáš právo!“ zakřičela z ničeho nic nahlas a kopla do již spadlé židle.
Nešlo o ten polibek. Šlo o to, co při něm cítila. O pocity, kterých se vzdala… O kterých si myslela, že jich už není schopná a teď někde hluboko v sobě měla dojem, že zažehl malý plamínek.
Lehla si na postel a stočila se do klubíčka. Nechtěla myslet vůbec na nic. Chtěla spát, ale měla strach, že když před přítomností uteče do říše snů, tak ji tam dohoní minulost.
Usnula uprostřed noci a přesto otevřela oči ještě před svítáním. Jako každé ráno jí pohled padl na okno. Její okno do normální světa. Bylo šero, ale něco přece jen upoutalo její pozornost. Lehce se zvedla, došla bosou nohou na studenou zem a došla až k zamlžené okenní tabulce. Přejela po ní rukou a díky tomu mohla lépe vidět ven.
Sněžilo.
Prstem opakovala cestu několika sněhových vloček po skle. Kolikrát už tohle dělala? Kolikátý je to vlastně ten první sníh, který vidí odsud. Z téhle budovy, z její místnosti z místa, kde právě stojí.
Opřela si čelo o okno a uvolněně vydechla, když se její hlava na chvíli oddala chladu, který jí díky tomu jedinému kontaktu prostupoval do těla.

Uběhl celý měsíc od Snapeovi poslední návštěvy. A Hermiona chtě nechtěla musela přiznat, že jí chybí, ale hlavně se něco změnilo. Obyčejný den najednou nebyl tak nesnesitelný. Dokázala stále častěji potlačovat stavy, díky kterým končila často v depresích.
Možná, že se to podepsalo na tom, že komunikovala ještě míň, ale nebylo to, proto že by se uzavřela. Najednou totiž dokázala sama sebou vydržet.
Blížili se Vánoce a personál se snažil vyzdobit okolí. Hermioně tohle připadalo směšné. Mohli pověsit tisíce girland a na každý roh dát vánoční stromek, ale nikdy se přes práh téhle budovy nedostane vánoční atmosféra.

Jako vždy seděla v křesle a dívala se ven. V dálce viděla, jak se za okny co chvíli objeví něčí ruce. Sledovala tento proces od začátku. Nejdřív okno umyjí, potom vyzdobí. Ano… Věřila tomu, že tam pomalu ale jistě přicházejí Vánoce. Věděla ovšem, že sem nedorazí. Nemrzelo jí to. To byla další věc, která z jejího života zmizela.
Svátky klidu a míru… Nahlas si nad tou myšlenkou odfrkla.
Slyšela, jak někdo vešel, otočila se a stál tam člověk, který jí většinou…
„Máte návštěvu…“ oznámil a tím znovu dokonale splnil účel, za jakým sem vždy a jedině chodil.
„Koho?“ zeptala se překvapeně, ale odpověď se vzápětí objevila.
Bylo snad tak jednoduché zapomenout na to, že by to mohl být on? Jak to, že ji nenapadl. Brala to jako obrovskou opovážlivost, když by mohla jen doufat, že ho znovu uvidí. Přesto tu stojí.
„Co tu děláte?“ zeptala se ho tiše. Skoro jakoby se bála, aby ho nevyplašila.
Snape se rozhlédl a zakroutil hlavou. Nemohl připustit, že neví. Že nemá vůbec ponětí, co ho sem pořád tak silně táhne. Ale nakonec svůj boj vzdal. I ona udělala pár kompromisů.
„Popravdě? Nevím. Kladu si tu otázku, ale neznám na ni odpověď. Jde o to, že vím co tu dělám, ale nevím proč…“
Trochu se zamračila. Tohle byla tvář, kterou neznala. Nejen, že něco nevěděl, ale otevřeně se k tomu přiznával.
„Přišel jsem splatit dluh…“ jeho hlas znovu prolomil ticho, ale to co řekl Hermionu zmátlo.
„Nic mi nedlužíte…“ podotkla, ale on zavrtěl hlavou.
„Udělala jste krok! Mluvila jste a řekla mi pravdu. Udělala jste krok… Teď je řada na mě…“
„Jak jsem řekla! Nic mi nedlužíte…“
„Můžete semnou odejít…“ nedbal na její slova, ale teď skoro napjatě čekal na nějakou reakci. Dokonale spatřil, jak se jí rozšířily zorničky.
„Co to říkáte?“ zeptala se pomalu a ještě tišeji, než předtím. Tohle byl hodně ubohý vtip a od něj by ho nikdy nečekala.
„Můžete na týden opustit léčebnu. S tím, že budete pod mým dozorem. Na mou odpovědnost podotýkám…“
Pevně se chytila opěradla a rozhlédla se po pokoji.
„Jít pryč?“ zašeptala. Netušil, zda to patřilo jemu, ale dával jí čas na to, aby mohla tuhle novou informaci vstřebat.
Podívala se na něj pohledem tak bolestným, až se zamračil.
„Prosím… Že mluvíte vážně?“ zeptala se ho vylekaně. Očekávala totiž zápornou odpověď, ale on místo toho přikývl. Ruka v níž svírala opěradlo se jí roztřásla, ale ona ještě víc zesílila stisk, aby to potlačila.
„Kdy?“
Pokrčil rameny.
„Prakticky ihned…“ odpověděl tiše a díval se, jak pevně zavřela oči.